Přístup ČSTPS ohrožuje podstatu sportu handicapovaných (Pavel Svoboda)
21. 2. 2012   idnes.cz - blog

Donedávna jsem zastupoval mentálně handicapované sportovce v Českém paralympijském výboru, který jsem před lety pomáhal zakládat. Na funkci jsem rezignoval, abych usnadnil urovnání letitého sporu, který v roce 2004 nastartoval Jan Nevrkla. Přístup, jaký mají k nynějším jednáním jeho nástupci v Českém svazu tělesně postižených sportovců, mne ale děsí. Ukazuje se, že se jejich přezíravý pohled na sportovce s jiným druhem postižení za ty roky v ničem nezměnil. Napsal jsem proto dopis politikům, kteří se v urovnání sporu angažují.

Vážené paní poslankyně, vážení pánové poslanci a ostatní,

protože v současné době dochází v paralympijském hnutí k převratným změnám, dovoluji si Vás obtěžovat mými osobními názory a zkušenostmi, které se vztahují k této otázce a které byste asi měli znát. Všichni, kterým jsem si dovolil tento dopis poslat, se totiž v cause různým způsobem angažujete a možná by pro Vaše rozhodování mohl být zajímavý i jiný úhel pohledu.

Jmenuji se Pavel Svoboda, jsem předsedou Českého svazu mentálně postižených sportovců (ČSMPS) a dlouhé roky jsem byl také členem Českého paralympijského výboru (ČPV), který jsem pomáhal zakládat. Na tuto funkci jsem nedávno jako „stará struktura“ rezignoval, abych tak pomohl dořešit letitý spor v českém paralympijském hnutí, který v poslední době začal ohrožovat i start českých handicapovaných reprezentantů na paralympiádě v Londýně.

V každém případě jsem tedy „bafuňářem“, jak jsme někdy lidmi s opačným názorem nazýváni. Ale kupodivu jsem, kromě jiného, i tradičně hlavním organizátorem dvou mistrovství České republiky pro sportovce s mentálním postižením (stolní tenis 19 ročníků a lyžování 17 ročníků) a také aktivním trenérem lyžařské reprezentace a trenérem SK Integra Hradec Králové.

Nejsem tedy ani náhodou mimo sportovní realitu. A také se víc cítím trenérem a sportovcem než funkcionářem. Podotýkám, že činnost v ČPV byla mojí dobrovolnou aktivitou a neživila mne, byla a je bez finančního ocenění, což ne tak zcela koresponduje s informacemi, které někteří z Vás dostáváte. Jaký to rozdíl od všech těch členů správních, dozorčích a jiných rad, že?

Mám tu smůlu, že jsem v paralympijském problému zatažen od jeho prvopočátku. Mezi tím zemřeli již tři z původních aktérů událostí, které vedly ke vzniku sporu. Jestli tento nechutný případ má nějaký podíl na jejich skonu, nikdo neví, ale možné to je. Neuropsychická zátěž po těch nekonečně dlouhých sedm let byla opravdu neuvěřitelná.

Jak to vlastně bylo…

Dlouholetý spor mezi českým paralympijským výborem a částí tělesně postižených sportovců se jako krvavá stopa v českém sportu táhne již od roku 2004. V tomto dlouhém období se k případu vyjadřovalo mnoho a mnoho různých vykladačů – někdy zasvěcených, jindy méně a někdy jen pouze „osvícených“ či poučených. Ale ví vůbec někdo (o několika opravdu zasvěcených z obou stran bych věděl) jak to vlastně bylo?

V podstatě jde o spor části tělesně postižených sportovců (TPS) a jejich představitelů s naprosto většinovým zbytkem handicapovaného sportu (cca 2000 X 17 500). Podotýkám, že tělesně postižených sportovců si velice vážím, za jejich výkonností je zřejmá obrovská vůle, schopnost dotáhnout věci do konce a v neposlední řadě i vysoká míra schopností. Často se jedná o velmi silné osobnosti. Na druhou stranu je potřeba i vidět, že uvedené kladné vlastnosti logicky nemusí nutně korespondovat s morálními vlastnostmi.

Málokdo si uvědomuje, že právě díky svým osobnostem mají tělesně postižení sportovci naprosto odlišnou startovní čáru v oblasti zorganizování si vlastního života, činnosti, zajištění si podmínek pro sport, osobního sponzoringu, na který má bohužel zásadní (amorální, ale pochopitelný) vliv i „viditelnost“ vady. Přiznejme si, že obecně je sport handicapovaných ztotožňován především se sportem lidí s tělesným postižením.

Na základě mých letitých zkušeností je ale potřeba si přiznat, že právě uvedené předpoklady například nemá a nemůže mít většina sportovců mého svazu. Protože zkrátka mají handicap takový, jaký mají.

Pokusím se tuto myšlenku vysvětlit. Pro případné podporovatele naší činnosti jsou například mentálně a sluchově postižení sportovci nezajímaví, protože jsou daleko méně využitelní mediálně. Drtivá většina sponzorů a novinářů potřebuje pro svoje zviditelnění atraktivní handicap, který je vidět, na kterém je zřejmé, jaké překážky musely být překonány. Toto je smutná realita a je potřeba si to uvědomit. Navíc za naše sportovce opravdu všechno musí vyjednat jejich trenéři, musí být přítomni i veškeré přípravě.

A nyní k samotnému případu, historii a současnosti. Není pochyb o tom, že obě protistrany udělaly chyby. Nechci popisovat to, co všichni známe z uplynulého období, jaké jsou soudní závěry, jak se celá causa vyvíjela. Naopak bych chtěl popsat situaci ze svého pohledu a to, co se pokusím zformulovat, nejsou nepodložené pomluvy, ale moje osobní zkušenosti a názory. Myslím si, že je potřeba konečně začít jednat s vyloženými kartami a malinko pootevřít příslovečnou Pandořinu skříňku.

Co prosazoval Jasn Nevrkla

Rád bych zde potvrdil, že k vystoupení ČSTPS došlo opravdu tak, jak je ze strany ČPV popisováno, protože jsem osobně byl přítomen jednání Výkonného grémia ČPV (VG ČPV), kdy vlastně celý nešťastný příběh započal. Z těch, kteří při tomto a následných jednáních byli, již tři nejsou mezi námi. V ten den k dobrovolnému vystoupení Českého svazu tělesně postižených sportovců (ČSTPS) došlo především na základě předloženého zásadního, tvrdě diskriminačního, požadavku Jana Nevrkly, který byl pro zbývající členy ČPV nepřijatelný. Zjednodušeně zněl takto:

„Chceme dělení moci a financí v paralympijském hnutí v přímé závislosti na úspěšnosti sportovců“. Tento požadavek byl pro předsedy ostatních svazů nepřijatelný nejenom z etického hlediska (zajištění rovnoprávnosti jednotlivých svazů), ale také s ohledem na to, že tělesně postižení sportovci měli a stále mají daleko více možností získat medailová umístění v každé vypsané kategorii v mnoha disciplínách. Ty jsou stanoveny podle stupně handicapu – takže například v té době bylo např. 14 kategorií jenom ve vrhu koulí, v ostatních sportech to je obdobné. S ohledem na procentuální zastoupení jednotlivých postižení v populaci (nejvíce je lidí s mentálním postižením) a navíc u TP i množství rozptýlených kategorií, musí být u tělesně postižených sportovců menší konkurence a tím daleko větší naděje na úspěch, daleko více možností. Tím nezpochybňuji kategorizaci tělesných postižení, ale jenom upozorňuji na důsledek.

Pokud si opravdu uvědomíme, jak hrůzný, diskriminační a nedemokratický požadavek to byl, tak je jasné, že nebylo přijatelné ho přijmout a dokonce o něm ani uvažovat. Pokud by se přijal, vedlo by to k neuvěřitelnému a nepřijatelnému závěru – diskriminaci mezi samotnými handicapovanými sportovci, neodůvodnitelné dominanci jednoho druhu handicapu.

Proto se nemůžeme divit, že o tom každý z rozumně uvažujících předsedů odmítl jednat a nakonec ani nemohl. Bylo by to i v rozporu s, v té době platnými, stanovami, pravidly a zásadami ČPV, které byly vytvořeny s mnohými kompromisy a tolerancí, ale se snahou o maximální rovnoprávnost všech svazů a především vytvoření srovnatelných podmínek pro sportovce v nich sdružených.

Předsedové jednotlivých svazů jsou totiž svazy pověřeni, aby zastupovali jejich zájmy. Z toho vyplývá i požadavek na dodržování etických zásad, mezi které patří rozhodně i zajištění rovnoprávnosti. Přijetí požadavků tehdejšího předsedy ČSTPS by znamenalo ohrožení všech sportovců s jiným než tělesným postižením, tedy všech svazů a vlastně i celé Unie zdravotně postižených sportovců (UNIE ZPS).

Jsem přesvědčen, že po odmítnutí požadavků Jana Nevrkly, kdy potom tento sám odešel se slovy, že tedy ČSTPS z ČPV vystupuje, je toto rozhodnutí jednoznačně jen jeho věcí a ČSTPS (kterým byl zvolen) a logicky jsou zodpovědni za vzniklou krizi. Jan Nevrkla totiž nebyl schopen přijmout závěry demokratického hlasování uvnitř ČPV.

Ještě k dokreslení situace musím upozornit i na opakovaný názor pana Nevrkly týkající se přímo mentálně postižených sportovců. Ten zněl, že mentálně postižení sportovci nemají v paralympijském hnutí své místo a je potřeba zvážit jejich členství v ČPV. Podobný, i když ne tak vyhraněný názor měl na neslyšící sportovce.

Po vystoupení ČSTPS v důsledku nepřijatelného prosazování požadavků jednoho svazu nebo dokonce jednotlivce došlo k logickým důsledkům:

- Dlouhodobé krizi v paralympijském hnutí

- Totálnímu poškození renomé Českého paralympijského výboru, ale především zdiskreditování sportu handicapovaných, tedy i sportovců, v očích veřejnosti jakožto nedůvěryhodné skupiny

- Rozbití a zničení křehké křišťálové vázy, kterou by se dala nazvat přízeň a podpora veřejnosti, sponzorů a médií sportu handicapovaných

- Byly zásadně omezeny ekonomické možnosti podpory činnosti handicapovaných sportovců a zabezpečení jejich činnosti

- Byl ohrožen i vztah státu a ČSTV k našemu sportu

Jednoznačnými důvody krize tedy byly:

- Nepřiměřené a nepřijatelné prosazování jedinečnosti sportu tělesně postižených na úkor ostatních

- Trvalá a chorobná touha ČSTPS po absolutní moci

- Diskriminační, povýšený přístup ke sportovcům z jiných svazů, absence jakékoli tolerance

- Všepožírající nenasytnost při prosazování požadavků ČSTPS

Po sedmi letech došlo ke konečnému řešení – soudy ČR rozhodly, že ČSTPS je rovnoprávným členem jak ČPV, tak UZPS. Tento výrok potvrdily i závěry Mezinárodního paralympijského výboru (IPC). Začala tedy mírová jednání vedoucí pokud možno k co nejrychlejší nápravě stávajícího stavu a naprosto rovnoprávnému postavení ČSTPS v ČPV. První úkoly byly zcela pregnantně nařízeny IPC.

Přes veškerou snahu všech zúčastněných jsem ale pochopil, že jsme se vrátili zpět do roku 2004. Ze strany ČSTPS jednoznačný diktát založený na prosazování jen svých požadavků, protahovaná jednání se značnými a zbytečnými obstrukcemi, odmítání jakéhokoli kompromisu. Metody a forma jsou stejné, jako ty, které vedly ke krizi. A hlavně – duch jedinečnosti tělesného handicapu (viz důvody uvedené výše). Přístup ČSTPS ohrožuje sport handicapovaných přímo v samé podstatě!

I proto, jako důkaz dobré vůle a zájmu na narovnání vztahů jsem se rozhodl před čtrnácti dny, právě z důvodu případné předpojatosti a tím negativního ovlivňování mírových jednání, že na funkci člena ČPV po dobu tvorby nové struktury ČPV, rezignuji.

Se vší vážností žádám a prosím všechny obeslané, aby svým nesporným vlivem společenských autorit zabránili prosazování diskriminačních požadavků Českého svazu tělesně postižených sportovců a pomohli dovést „mírová“ jednání uvnitř Českého paralympijského do zdárného konce – tedy k obnovení plného členství v Mezinárodním paralympijském výboru. A tím i účasti českých reprezentantů na paralympiádě v Londýně!

Prosíme a žádáme o podobnou ochranu před diskriminací, jaká byla poskytnuta Českému svazu tělesně postižených sportovců. Nenechte náš sport zaniknout!

 

Obsah článku není stanoviskem ČSTV k dané problematice